close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední podzim Liama Payna 5. Kolaps 2/2

1. june 2014 at 9:35 | Eve |  Poslední podzim Liama Payna

Chvilku bylo ticho a potom se zeptal: " Kolik máš času?"

" Ve čtyři musím pro ségru do družiny. Proč?"

" Nezavolala bys mámě, že to nestíháš?"


Svraštila jsem čelo. " Co?"

" Nemohla bys jí zavolat a dělat, že máš něco neodkladnýho?"

" A co bych jako celou tu dobu dělala?" zajímala jsem se.

" Nevím, něco se mnou?" pokrčil rameny. Stáhl ruku pod stůl a pohladil mě po koleni. " Mohli bysme zajet na výlet. Když přijdeš domů normálně, nikdo nic nezjistí."

Pár vteřin jsem se na něj dívala, rozvažovala jsem o tom. Představila jsem si, že sedím na břehu a předstírala, že jsem se ztratila. Telefon bych nechala někde za sebou a dělala, že nejsem. Mohla bych pak být volná. Nemusela bych přemýšlet. Udělat si čas na sebe. Vydechla jsem. " Ne že to někomu řekneš."

" Klídek."

Když jsem vytáčela číslo, prohlížela jsem si jeho obličej a říkala si, jak zvláštní bylo, že jsme nějakou úplnou a divnou náhodou byli jen kamarádi. Kamarádi, kamarádi. V duchu jsem si to slovo opakovala a snažila se mu porozumět.

Ve sluchátku zapraskalo. Ozval se ženský hlas.

" Dobrý den," řekla jsem. " Tady Grace de Rossi. Volám kvůli mojí sestře, Heidi, z druhé cé. Jen vás chci informovat, že to na čtvrtou nestíhám a trošku se proto opozdím."

Sekretářka mi odpověděla, že to chápe, že se takové věci stávají a že s Heidi ráda počká, jak bude potřeba. Poděkovala jsem a zaklapla telefon. " Shořím v pekle."

Harry s úsměvem zavrtěl hlavou. Byl ohromen a já s ním. Jediný prostý telefonát a měli jsme před sebou tři hodiny volna. " Nikdy mě nepřestaneš překvapovat."

Zaplatil a vydali jsme se k autu. Vymotali jsme se z náměstí, projeli kolem trafiky a u Westminsterského paláce zahli doprava a pak zase doleva. Míjeli jsme auta, budky, stromy a do vlasů nám foukal vítr.

Jak jsme se přiblížili k pobřeží, vzduch se změnil, ochladil. Zaparkovali jsme u hráze a sešli po pěšině ke shluku dubů a bříz. Cesta se zúžila a ke konci se vlnila. Zakopla jsem o vykukující kořen. Z větve nad námi vyletěl pták a hlasitě zařval.

Došli jsme na paseku, která se svažovala k řece. Na druhém břehu byly louky a nad námi modré nebe. Harry si sedl na trávu a zadíval se dolů na řeku. Položila jsem se vedle něj a z hluboka jsem se nadechla.

" Už jsem zapomněla, jak je to tady hezký. Takový voňavý a čistý. Jako bysme ani nebyli v Londýně."

" Hlavně je tu ticho. A žádní čumilové."

" To jo."

Harry utrhl stéblo trávy a hodil ho do vody. Otočil se na mě. " Nechceš si zaplavat?"

Zarazila jsem se. " Jako teď? V řece?"

" Proč ne?"

" Bude hrozně studená."

Sundal si bundu a rozepl přezku na pásku. " Bojíš se?"

" To ne, ale nemám s sebou plavky."

Mávl rukou a ukázal na sebe. " Já taky ne."

Zamračila jsem se a sledovala, jak si přetahuje přes hlavu tričko a vysvléká džíny. Boxerky si nechal. Nad jejich lemem mu vyrůstaly jemné chloupky. Nachytal mě, jak se dívám, a zeptal se: " Nic?"

Chvíli jsem odolávala jeho pohledu a pak se usmála. " Tak když jinak nedáš."

Vstala jsem a vyzula si boty, stáhla kalhoty, svlékla svetr. Harry vykročil k vodě. Skočil, ani jsem nemrkla. Překřížila jsem si ruce ve snaze se maličko zahřát a čekala, až vyplave.

" Jaký to je?" zavolala jsem, když se vynořil. Kudrnaté vlasy měl splihlé.

" Parádní. Pojď."

" Tak jo," zamumlala jsem odhodlaně, ale spíš jsem jen chtěla přesvědčit sama sebe. Přitáhla jsem si kolena k tělu a skočila stejně jak on.

Ten šok byl neuvěřitelný. Bylo to jak vypadnout z letadla a zřítit se doprostřed ledu. Studené, chladnokrevné, mrazivé. Vyjekla jsem a zalapala po dechu. " Do prdele! Sakra!"

Harry se usmál. " Je to dobrý, ne?"

" Je to příšerný!"

Doplaval ke mně. Voda mu visela na řasách a stékala po tvářích i krku. Kůže se mu leskla. Zeptal se: " Nevydržíš to?"

Místo odpovědi jsem na něj cákla. Oplatil mi to. Chtěl mě potopit, ale povedlo se mi uplavat. Chytila jsem se za vyčuhující větev nade mnou a zaklonila hlavu. Potopil se a vyplaval vedle mě.

" Sluší ti to," řekl.

Bylo to tak laciné, že jsem se musela zasmát. " No jo, hrozně."

" Máš fialový rty." Jedním prstem se dotkl mých rtů, jako by z nich chtěl tu zimu setřít. Pohlédl mi zpříma do očí. Rozbušilo se mi srdce.

" Taky nevypadáš, že by ti bylo zrovna teplo," zašeptala jsem.

" Možná bysme měli vylézt."

" Rozhodně."

Ale ani jeden jsme se nepohli.

Naklonil se ke mně a zlehka mě políbil. Měl ledové rty a studil. Prsty mi prohrábl vlasy a tělem se o mě otřel. Zabořila jsem mu nos do prohlubně na krku a vtiskla mu tam polibek. Objal mě a zrovna tu v chvíli k nám ze souše dolehla melodie jeho mobilu.

Nech to být, zaříkala jsem ho v duchu, zůstaň tady. Ale pustil mě a omluvně pokrčil rameny.

" Promiň."

" V pohodě."

Pustili jsme větev a vyšplhali na břeh. Harry si prošacoval bundu a když uviděl, kdo mu volal, trochu se zachmuřil a poodešel o kousek dál. Sebrala jsem ze země svůj svetr a začala se sušit. Zuby mi jektaly zimou.

Harry ukončil hovor a vrátil se ke mně. Jeho výraz byl jiný, než předtím, vážný. " To byl Zayn."

" Nějakej problém?"

" Liama odvezli do nemocnice. Prej zkolaboval."
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Poslední podzim Liama Payna

Poslední podzim Liama Payna

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama