
Měla jsem pocit, že všechno jde z kopce.
Na stole přede mnou ležely rentgenové snímky Liamova mozku. Za stolem seděl doktor, čelo rozmrzele zkrabatěné. Sestra vedle mě přešlápla. Doktor si netrpělivě odkašlal.
Zalomcovala mnou panika. " Nezlobte se," zamumlala jsem. " budu to muset nejdřív říct jeho rodičům. A klukům a jejich manažerovi."

Doktor zavrtěl hlavou. " Jeho rodiče už to vědí. Volal jsem jeho matce. Zhroutila se. Navíc nám pan Payne výslovně nakázal, abyste o tom rozhodla vy, slečno de Rossi."
" Ne, to nemůžu udělat."
" Musíte. Není čas." Doktor cvakl propiskou a obkroužil s ní bílé kolečko na jednom snímku. Vypadalo to jak golfový míček, jen o trochu menší. " To, že jsou poruchy zraku častější, znamená, že nádor roste mnohem rychleji. Tlačí na oční nervy. Je to moc velké riziko."
O tom jsem nepochybovala. Akorát jsem nechápala, proč jsem ho měla na sebe brát zrovna já. Jako bych toho už takhle neměla dost. I tak jsem ale odpověděla rychlým přikývnutím a překryla rentgeny dlaní.
" Tak jo, tak to teda udělejte."












