
"Grace, jsi vzhůru?"
Na prahu koupelny stála Heidi. Trochu jsem zavrněla a doufala, že to vypadalo, jako že jsem spala. Heidi ale neodešla. Zavřela za sebou a sedla si na okraj vany.
" Grace."
Už celé dny jsem nezažila večer bez nějaké krize. Z hluboka jsem se nadechla, zvědavá, co se podělalo tentokrát. " Co je?"

" Mamka šla zas pryč."
Zafuněla jsem a vytáhla se do sedu, z vany přitom vycáklo trošku vody na kachličky. Promnula jsem si oči. " A podívala ses na balkón?" zeptala jsem se.
Heidi přikývla a namotala si pramen mých mokrých vlasů na svůj malý prstík. Dělala si starosti. Tohle nebylo správné; osmileté holčičky si mají po večerech hrát s bárbínami a ne se strachovat o jejich rodiče.
Vzdychla jsem. Tohle jsem zrovna teď doopravdy nepotřebovala. Co nevidět měl přijít Liam. Měla jsem se chystat na Niallovu oslavu, fénovat si vlasy a vytvářet precizní make-up, a ne si hrát na FBI a nahánět matku. Utřela jsem si ruce do ručníku a natáhla se za hlavu pro telefon.
" Neboj," uchlácholila jsem ji a vyhledala v seznamu mámino číslo. " Zavoláme jí, jo? Určitě si jen někam odskočila a zapomněla nám to říct."
" Dobře." Heidi se ke mně přitulila, aby slyšela. Ve sluchátku čtyřikrát zazvonilo a pak se ohlásila hlasová schránka. Ozval se mámin hlas, který se omlouval, že s námi právě nemůže mluvit, a ať to zkusíme později. Neslyšně jsem zaskřípala zuby a nechala jí zprávu, aby o sobě laskavě dala vědět a naklusala co nejdřív domů.
" Brzo se vrátí, uvidíš," řekla jsem.
Heidi na mě sklíčeně svraštila obočí. " Co když umřela?" zeptala se roztřeseným hláskem.
Obrátila jsem oči v sloup. " Ale neumřela."
" Ale co když jo? To nemůžeš vědět."
" Já vím všecko a neumřela, jasný?" odsekla jsem.
" Co když ji přejelo auto?" fantazírovala dál.
" To se taky nestalo."
" A co když jí na hlavu spadlo letadlo?"
Ostře jsem se nadechla. " Přestaň s těma blbostma, Heidi. Mamka je v pořádku."
Heidi ztichla a podívala se na mě. Její velké modré oči se nebezpečně zaleskly. Měla strach. Poznala jsem to podle jejího dýchání, jako by najednou ztěžklo. " Ty půjdeš večer taky pryč?" špitla potichu.
" Jenom na chvilku. Jeden Liamův kamarád má oslavu narozenin, tak ho chci pozdravit a popřát mu všecko nejlepší. Niall, víš," odpověděla jsem.
" To je ten, co mi minule namaloval tu žirafu s křivejma nohama?"
" Ne, to byl Zayn. Niall je ten blonďatej. Dívali jste se spolu na fotbal."
" A jo. Jak Arsenal prohrál s Realem Madrid tři nula a on nadával, protože prohrál sázku s Harrym."
" Jo, to je on," přitakala jsem.
Chvíli bylo ticho. Pak mi Heidi poklepala prstem po tváři, jako bych byla nějaká rozbitá televize nebo rádio s její oblíbenou písničkou, které někdo rozladil.
" Nechoď nikam," zakňučela.
" Proč ne?"
" Co když taky umřeš?"
Hlavou se mi prohnala vlna. " Ježišikriste!" zaburácela jsem a odkázala ji prstem ke dveřím. " Mazej si místo těch ptákovin udělat domácí úkoly. Beztak jsi na aktovku, co jsme přišly, ještě ani nemákla. Za deset minut tě přijdu zkontrolovat a běda, jak nebudeš dřepět na zadku a nebudeš mít všecko hotový," přikázala jsem jí a pro jistotu i pohrozila zatnutou pěstí.
" Tak jo," přitakala a odťapala ven.
Počkala jsem, až zmizí, a zchváceně zaklonila hlavu. Zavřela jsem oči a snažila se rozptýlit myšlenkami na večer. Budu pít. Budu tančit. Budu se bavit s Liamem, Harrym a Zaynem a ostatními kluky ze skupiny. Nejspíš budu dělat ještě spoustu dalších věcí, o kterých jsem říkala, že už nikdy neudělám. Jo, přesně to jsem měla v plánu.
Vylezla jsem z vany, omotala si kolem těla osušku a vyšla z koupelny. Heidi seděla v kuchyni u stolu, kotníky překřížené, a smolila cosi do sešitu. Tlačila na pero tak silně, že do papíru skoro prodrala díru.
" Někdo klepal," oznámila mi, jako by jen tak mimochodem.
" Tak proč jsi nešla otevřít?"
" Protože jsi říkala, abych psala úkoly." Je zajímavé, jak dokážou být děti vychytralé a jak se z jejich úhlu zdál svět jednodušší. Jako by se dal tak snadno napravit.
" Moje nervy," zamumlala jsem si pro sebe a vydala se do předsíně ke dveřím. Po cestě jsem z věšáku sebrala svůj bílý župan a přehodila si ho přes sebe. Odepla jsem ze dveří bezpečnostní řetízek a rozmachem je otevřela.
Na chodbě stál Liam v uplém bílém nátělníku, černé kožené bundě a světlých džínách a usmíval se. Vypadal sexy.
Sjel mě pohledem odshora až dolů a protáhl obličej. " Ty ještě nejseš hotová?" Potom zavrtěl hlavou. " Teda lásko, ty mě fakt zničíš. My prostě nikdy nikam nemůžeme přijít včas."
Ustoupila jsem na bok, aby mohl vejít dál, a zabouchla za ním. " Máma je zas v hajzlu a Heidi se rozhodla, že mě sedře z kůže. Mám toho tak akorát. Buď tak hodnej a nezačínej ještě ty."
Liam si zul boty a zamračil se. " Není doma? A co když se neobjeví? Nemůžeme Heidi přece vzít s sebou do baru. Jak bysme vypadali?"
" To vím taky, do prčic," zavrčela jsem.
Jemně mě pohladil po tváři. " Promiň, tak jsem to nemyslel."
" Já vím," vydechla jsem a znaveně se na něj podívala. " Počkáme, než se nachystám, a když se do té doby máma neukáže, zavolám Nnenně, jestli by Heidi nemohla pohlídat ona. Párkrát už tu s ní byla. Snad mi netřískne telefonem, až jí řeknu, kam jdeme."
To Liamovi stačilo. Přikývl a sklonil se, aby mi konečně dal pusu. Takhle zblízka jsem ucítila jeho kolínskou. Nejnovější vůně od Davida Beckhama. Dobrá volba.
" Od včerejška jsme se neviděli," řekl chraplavě. Udělal krok blíž a dotkl se lemu mého županu. " Chybělas mi."
" Měla jsem fůru práce," vymluvila jsem se a vzala ho za ruku. " Pojď, udělám ti kafe." Zavedla jsem ho do kuchyně a usadila na židli vedle Heidi. Už nepsala, ale jedla Nesquick rovnou z krabice a drobila na stůl. Řekla Liamovi ahoj a nacpala si do pusy další kuličku.
Napustila jsem do rychlovarné konvice vodu a zapla ji. Hned potom jsem Heidi sežehla přísným pohledem. " Už to máš?"
" Jo."
" Tak naval."
Podala mi sešit a znuděně si podepřela bradu dlaní. Zatímco jsem jí kontrolovala úkol, Liam do ní kamarádsky drcnul. " Tak co, Heidi, jak bylo ve škole?" zeptal se.
" Blbý," odpověděla.
" Jak to? Copak ses tam nic nenaučila?"
Zakroutila hlavou, pusu plnou cereálií. " Ne."
" Něco ses přece naučit musela," odporoval Liam.
" Naprosto nic. Měli jsme supla a ta učitelka nás vůbec nemohla zvládnout," vysvětlila a zasmála se, až jí z pusy vyletělo pár lupínků na Liamův nátělník. Zůstalo mu na něm několik hnědých skvrnek. " Jejda."
Liam honem mávl rukou, jako že se nic neděje. " To je dobrý," usmál se na ni.
" To teda není," zarazila jsem ho příkře a vyškubla Heidi krabici z ruky. Schovala jsem ji do skříňky vedle sebe a dala si ruce v bok. " Tohle není večeře."
Heidi na mě plaše zamrkala. Věděla jsem, že neměla ráda, když jsem křičela, ale aspoň ji to usměrnilo. S vrznutím se odsunula od stolu, vyplázla na mě jazyk a rozběhla se do svého pokojíku. Nakonec uraženě práskla dveřmi, když už v tom byla.
Liam se na mě zašklebeně otočil. " To snad nebylo nutný, ne? Vždyť se dohromady nic nestalo. Je to jen blbý tričko, převleču se a hotovo. Co je s tebou?"
Odhodila jsem sešit na linku a s povzdechem si přitáhla židli. Venku se začínalo stmívat, rozsvěcovaly se lampy. U popelnic kdosi vyhazoval pytel s odpadky a o kousek dál parkovalo auto. Byl to běžný sobotní večer a přece to bylo jiné.
" Potřebuju panáka," prohlásila jsem stejně jak odpoledne Zayn. Zněla jsem dokonce i zoufale jak on.
Liam překryl mou ruku svou a stiskl mi ji. Bylo to smířlivé gesto. " Jdi se hodit do pucu. Já mezitím brnku Ebony a taky Nialovi, že se trochu zpozdíme, ať na nás nečekají." Vylovil z kapsy od bundy svůj mobil a přiložil si ho k uchu. Podle toho, jak bylo pozdě, beztak čekat nehodlali, ale nekomentovala jsem to.
" Fajn." Nechala jsem ho mluvit a šla se do svého pokoje převléct. Dávala jsem si schválně na čas a doufala, že než výjdu, všechno se nějak vyřeší. Že se dostaví máma a začne se zas pro jednou chovat jak rodič a nebude svoji zodpovědnost házet na mě.
Když jsem ale za tři čtvrtě hodiny vyšla ven, místo mámy jsem v chodbě našla stát Nnennu a s ní oblečenou Heidi. Měla na sobě svou oblíbenou růžovou mikinu a na zádech batůžek s Hellou Kitty. Dokonce si sama zkusila zaplést i cop. Sevřel se mi žaludek.
" Půjdu s tebou," prohlásila odhodlaně.
Dřepla jsem si před ni a položila jí ruce na drobná ramena. Připadala jsem si jak hypnotizér, když jsem jí říkala: " To nejde, Heidi."
" Proč ne?"
" Tam, kam jdeme, děcka nesmí. Kdybych tě tam přivedla, akorát nám vynadají. Mně i mámě a budeme mít problémy. To přece nechceš, že ne?"
Heidi sklopila hlavou k zemi, oči plné slz. Nnenna nespokojeně našpulila pusu.
" Poslouchej, uděláme to takhle," řekla jsem a vyhrabala z kabelky papírové kapesníky. Jeden jsem si vzala a osušila jí mokré cestičky na lících. " Ty tu zůstaneš s Nnennou, budete si hrát a když budeš hodná, tak já ti za to přinesu dort. Žádnej malej kousek, seberu Nialovi pořádnej kusanec, platí?" Připadala jsem si jak žonglér s talíři. Hlavně aby byli všichni spokojení a nic se nerozbilo.
Heidi popotáhla. " Slibuješ?"
" To víš, že jo. Čestný skautský, na holej pupek." Snažila jsem se ji rozesmát. Přesně takhle mluvil Homer. Milovala Simpsony.
" Tak jo."
Spokojeně jsem ji poplácala po hlavě. " Nejseš přece žádná srábotka. Tým de Rossi, pamatuješ?"
Přikývla a poslušně odcupitala zpátky k sobě.
Nnenna se opírala o zeď a vypadala naštvaně. Nedivila jsem se jí. Byla sobota a já po ní chtěla, aby mi hlídala mladší ségru, protože naše matka se flákala bůh ví kde a já hodlala dělat víceméně to samé.
Zpoza rohu se vynořil Liam a poklepal si na hodinky. Vzala jsem si z věšáku bundu.
" Přijdu brzo," slíbila jsem Nnenně.
" Hlavně nezapomeň na ten dort."












