
"Věřte mi, že semito neříká snadno," povzdychla si ředitelka Turnerová a přeskočila pohledem z mamky na mě a ode mě na taťku, jehož prsty neuvěřitelnou rychlostí poletovaly po klávesnici jeho nedávno nového Applu. Jako pravý šéf, pomyslela jsem si a zavrtala se hloubš do křesla. Turnerka si nervózně uhladila obří umaštěný drdol na temeni a odtrhla od mého zaneprázdněného tatíka zrak. " Paní Smithová za mnou dnes ráno přišla s vážným obviněním," řekla a znovu se odmlčela.
Mamka se ke mně otočila. " Tys něco udělala, Jane?"
Jenom jsem zavrtěla hlavou.
" Aha," oddychla si mamka a zase se pohodlně usadila. Narovnala si sukni na kolenou a přehodila si nohu přes nohu. " Tak o co teda jde?" zeptala se ředitelky.
" Správně, co je? Už jsem měl touhle dobou být úplně někde jinde," vmísil se jim do toho táta otráveně. Zastřil si iPhone do kapsy a povolil knoflík na saku. Tutově poslední kolekce Armaniho.
Ředitelka na něj zaraženě pohlédla a pak přenesla tíhu svého pohledu na mě.
" Jane, buď tak hodná a počkej na chvilku venku," požádala mě. S chutí jsem se zvedla, ale tátův autoritativní bas mě zastavil.
" Nikam nechoď, Jane. Zůstaň sedět."
" Ale-"
" Něco jsem řekl," zvýšil hlas.
" Ano, tati," zamumlala jsem a poslušně zaplula zpátky mezi něho a mamku. Sklopila jsem pohled do klína a dotkla se prstýnku na svém levém prostředníčku. Byl to jednoduchý, ale přitom hrozně hezký kroužek z bílého zlata s malým zasazeným diamantem uprostřed. Dárek ke čtrnáctinám.
" Tak, a vy to konečně dopovězte, nebo tu všichni zapustíme kořeny," mlaskl táta na ředitelku. Ta na nás okamžitě přestala zírat a zakašlala, aby našla ztracený hlas. Přehrábla se v kupce papírů na svém stole a jeden taťkovi podala.
" Tady. Podívejte se."
Taťka si ze saka vytáhl brýle, nasadil si je na nos a přejel papír očima. Po pár vteřinách na ředitelku tázavě zvedl obočí.
" Nějaká jména, no a co? Co my s tím?" zeptal se a aniž by hnul brvou, natáhl ruku a předal přese mě lejstro mamce. Zvědavě jsem natáhla krk, ale mamka ode mě papír s úšklebkem odvrátila. Nesnášela, když jí někdo nakukoval přes rameno.
" Nechápu," řekla, když si papír taky přečetla. " Willis, Connorová, Simpsonová, Mathers. Nikoho neznám. Kdo to je? A co mají ti lidé společného s naší Jane? Ty je znáš?" obrátila se na mě.
Při zvuku těch čtyř jmen jsem sebou trhla. Na vteřinu se mi zastavilo srdce a pak se rozbušilo s takovou razancí, až jsem dostala závrať. Vybavila jsem si dnešní ráno u skříněk a vzdychla jsem. Vyschlo mi v puse tak, že se mi jazyk přilepil na horní patro.
" Máma se tě na něco ptala," ozval se táta netrpělivě. " Co to je zač a co s nimi máš společného?"
Nasucho jsem polkla a zakašlala. " To jsou... oni jsou moji..."
Mamka s taťkou na mě nechápavě civěli. Uklidňovala jsem se, že přece o nic nejde a nic mi nehrozí. Stačilo, abych řekla jen jednu jednoduchou větu. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se do toho zamotávala a nebyla schopná se dostat k pointě.
" To je v pořádku, Jane, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," přerušila moje blekotání ředitelka. Vděčně jsem se na ni usmála, absolutně jsem totiž nevěděla, jak z toho ven.
" Tak dozvím se už konečně, do čeho se ta holka zamotala? Jestli se vůbec do něčeho zamotala? Při vší úctě, paní ředitelko, nemám čas tu s vámi klábosit. Zatímco tu dřepím, firma mi stojí," zavrčel táta nespokojeně a poklepal si na hodinky na zápěstí.
Mamka obrátila oči v sloup.
Táta po ní mrsknul pohledem. " Problém?"
" Ten tu má leda tak Jane, jak to tak vypadá," odpověděla mu mamka stejně vlídně.
Povzdechla jsem si a podepřela si pěstí bradu. Měla pravdu, měla jsem problém a vada řeči ve stresových situacích to rozhodně nebyla.
Ředitelka si nás všechny přeměřila skrz obroučky brýlí a odkašlala si, aby na sebe přivábila naši pozornost.
" Pane a paní Solisovi," vyzvala rodiče oficiálně. " Vaše Jane se ve třídě stala obětí šikany."












